1.den – odjezd z Prahy – 12.9.2003

Na hlavák jsme dorazili něco po páté hodině ranní silně rozespalí. Když přistavili vlak tak jsme si do něj zalezli, odevzdali našemu průvodčímu jízdenky (zpáteční – 3.074,-/os.) a rezervačky na kupé (pouze na cestu do Sofie – cca 600,-/os.), které jsme zakoupili asi měsíc předtím v mezinárodní pokladně na hl. nádraží v Praze. V 6.05h jsme zvedli kotvy a vyrazili směr Balkán, netušíc zda se někdy vrátíme.

Cesta nám ubíhala překvapivě rychle, než jsme se nadáli, byli jsme na prvních hranicích a pak už to šlo jako po drátkách. V Budapešti jsme měli pauzu pár minut snažíce se s Maďary navázat slovní kontakt, leč marně. Všichni chodili zamračení nechtějíc si s námi povídat. Nu což, museli jsme si vystačit sami.

Okolo půlnoci jsme dorazili do Lököszazi, kde jsme čekali asi tři hodiny. V kupé nás to moc nebavilo, tak že skočíme na cigárko ven. Jaké bylo naše překvapení, když jsme vlezli z našeho vagónu a kde nic tu nic, na kolejích stál pouze náš vagon, žádná souprava, žádná lokotka, zhola nic. Hm, tak jsme pokrčili rameny, pokouřili, pokecali se spolucestujícími, kteří byli zřejmě také trochu překvapeni, a čekali co se bude dít. Po nějaké době k nám připojili jakýsi vlak a mohli jsme vesele pokračovat vstříc dobrodružstvím.

2.den – Rumunsko, příjezd do Ruse, Varna – 13.9.2003

Po přejezdu maďarsko-rumunských hranic průvodčí zajistil všechny dveře do vlaku řetězy a visacími zámky, zřejmě měl již s místní chátrou nějaké nepříjemné zkušenosti. Když začal rumunský průvodčí kontrolovat jízdenky, nastal menší problém s naší. Nelíbilo se mu, že na jízdence máme psaná jiná rumunská města, než přes které jsme ve skutečnosti jeli (existují dvě trasy, kterými se jezdí přes Rumunsko) a žádal doplatit 15 euro (naštěstí si myslel že ta jízdenka je pouze na Alenu, protože na ní nebylo uvedeno že je to společná pro 4 osoby). Náš průvodčí (pro nás spíše výčepák), který s námi jel z Prahy až do Sofie nám oznámil že to s nim nějak domluví, že uvidíme ráno. Tak jsme si ještě koupili pivko na dobrou noc, aby se lépe usínalo, a šli zalehnout. Spalo se parádně, jako v kolébce. Ráno jsme vstali, a výčepák nám oznámil, že to s Rumunem uhádal na 4 piva. No vida jak to jde když se chce. A my jsme byli rádi, že jsme přečkali noc po Rumunsku bez úhony.

Rumunsko na pohled z vlaku na tom bylo evidentně hůř, než např. Maďarsko. Zchátralé opuštěné budovy, všude bordel, po nádražích pobíhala spousta nikomu nepatřících psů, většina s ujetou jednou či více končetinou od vlaku, kteří somrovali pod okny vagonu od cestujících kus žvance. Před Bukureští bylo k vidění ohromný smetiště. Krásný pohled. Při trati jsme viděli i malá ropná políčka, na nich pumpy, které čerpaly černé zlato, jinak všude kukuřice, a nekonečné lány různých políček s bůhví čím.

V Bukurešti jsme měli asi tři čtvrtě hodiny čas, tak jsme vyběhli před nádraží se podívat jak to tam vypadá. Rušná křižovatka, kde jezdí hlavně Dačie, čistič bot, lidi, jinak nic zajímavého. Chvíli koukáme a pak se vracíme k vlaku, který za chvíli odjíždí.

Při příjezdu na hraniční město Giorgiu nás překvapilo nečekaně pěkný nádraží opět se psy. Pak už jen přejezd Dunaje a jsme v Bulharsku! Po několika minutách, asi okolo 15h, jsme přijeli do Ruse, kde nám Bulhaři dlouho předlouho kontrolovali pasy. Zatím si Šolík stačil vyměnit 100 Euro z okénka vlaku s místním vexlákem za rozumný kurz 1,9 leva / 1 Euro.

Když nám vrátili pasy, vzali jsme bagáž a vylezli ven. Rozhodli jsme se totiž, že nepojedeme až do Sofie, protože to tam mělo přijet okolo 22h a co my tam bez ubytování, ale že přesedneme na vlak do Varny, který měl jet za hodinu.

Před nádražím jsme skočili vyměnit peníze do směnárny za kurz 1,93 leva / 1 Euro, koupili jsme lístky do Varny, jeden za 6,90 leva. Pak už jen naskočit do správného vlaku a tradáá k moři. Cesta trvala asi 4 hodiny, počasí se zhoršilo, začalo pršet a byla kosa.

Ve Varně jsme vyskočili z vlaku a po pár krocích nás zastavila nějaká tetka s nabídkou ubytování za 10 leva na noc. Bylo 8 hodin večer, hnusně a my byli unaveni po dvoudenním cestování vlakem, tak jsme to vzali. Před nádražím jsme nastoupili do městského autobusu, zaplatili 0,50 l za lístek a jeli s tetkou několik stanic, kde jsme vystoupili a šli asi ještě asi 10 minut pěšky k ní domu. Bydlela v místní komunistické zástavbě. Dveře do bytu měla dvoje. Jedny plechové (proč asi?) a hned za nimi druhé, normální dřevěné. Ukázala nám, kde budeme spát, dva pokoje po dvou postelích a nic víc. No, nouzovka pro jednu noc stačí. Pak nám ukázala sociální zařízení. Malá místnůstka s hajzlíkem, sprchou a odtokovým kanálkem. Pěkná bída. Sedli u ní položil kabel a šli jsme ven na pivko. Ptali jsme se tetky kam máme jít a ona že nás tam zavede. Přivedla nás do takovýho malýho krámku. Říkali jsme jí, že chceme do hospody na jídlo a na pivko a místní prodavač nás od toho zrazoval, prý: „tam mafijozo, bum bum a prachy pryč!“. Mno tak jsme koupili u něj něco k jídlu a pivka (2 litrová PET láhev Boliarky a 1,5 l Kamenice) a šli s tetkou zpátky. Na pokoji jsme pojedli popili, z balkónu omrkli místní sídlištní večerní život a šli spát.

3.den – Varna, Obzor – 14.9.2003

Ráno asi v deset hodin jsme vstali, sbalili saky paky a vypadli z baráku. Tetky starej nás doprovodil na zastávku a šel si po svých. My jsme jeli na nádraží dát bágly do úschovny a pak si projít město. Šli jsme uličkami od nádraží až na náměstí Nezávisimost, odtud po bulváru Knjaz Boris I.. k náměstí Ekzarha Jozova. Po cestě jsme se najedli v restauraci Happy Bar and Grill - místní řetězec restaurací. Dobrej žvanec za rozumnou cenu. Pak jsme se šli podívat k moři. Pláže byly celkem znečištěné a opuštěné, vyjma několika procházejících se lidí. Není divu. Pod mrakem, vítr a zima, po tolika parných dnech naprosto nepřívětivé počasí. V místním bárku jsme si dali u jednorukého výčepáka pivko, dvounosý domorodý jinoch nás osomroval o startku, pokoukali jsme na vlny, zaplatili a šli dál, k mořským zahradám. Mořské zahrady je v podstatě velmi pěkně upravený park, protkaný cestičkami, který na konci 19. století založil český botanik Antonín Novák. Prochází se zde mnoho mladistvých, rodinky s dětmi, psi, prkýnkáři a flákači. Prostě takové odpočinkové místo.

Od zahrad jsme se vydali centrem zpět na nádraží, vyzvedli batohy a jeli městskou na autobusák. Tam jsme zjistili, že nám jede autobus do Obzoru asi za 20 minut a 5 leva na hlavu. Šli jsme tedy k naší zastávce. Při tom nás chytil taxíkář a ptal se kam jedeme. Když jme mu řekli že do Obzoru, tak on na to, že nás tam odveze všechny čtyři za 20 leva, což vyšlo stejně jako autobus. Tak jsme kývli, našupali bágly do auta a vyrazili jsme.

Zprvu vypadala místní dálnice jako žádná jiná u nás. Leč netrvalo dlouho a jeli jsme po tom, co důvěrně známe z českých silnic. Nikolaj (tak se jmenoval taxikář) si nedělal vůbec starosti s plnou čárou, klidně si to svištěl v protisměru, předjížděl co to dalo a troubil na místní prostitutky (20 leva sex, 10 leva orál). Po cestě nebylo výjimkou vidět jet po dálnici povoz tažený oslem, pasoucí se kozy hned u silnice či divoké prase. Naskýtal se nám taky pěkný výhled na moře. Jen kdyby k sakru to počasí se polepšilo! Zanedlouho jsme vjeli do městečka jménem Obzor. Nikolaj nás vysypal na místní autobusové zastávce, zeptali jsme se ho ještě jestli náhodou neví o nějakém levném ubytování. Nevěděl. No nic, tak batohy na záda a šli jsme shánět střechu nad hlavou. Vydali jsme se směrem k pobřeží. Po cestě nás zastavil jeden domorodec a ptal se jestli hledáme privát. Přitakali jsme. Zazvonil u nějakého baráku, vylezl děda s tetkou, ale když jsme řekli že chceme pouze jednu noc tak neměli o nás zájem. Mno, jejich boj, mohli si vydělat nějakou kačku do kapsy. Šli jsme tedy dál až jsme došli k evidentně luxusnímu hotelu, plného, jak jinak, němců. Šli jsme se jen tak zeptat kolik koštujou za noc. 100 leva na noc není nic pro nás. Tak jsme šli dál. Předbíháme dědu s chlebem, který nás oslovil s otázkou: „Kvartira?“ „Da!“ Vedl nás na konec ulice, připomínající staveniště, až k poslednímu domu. Chvíli zvonil a pak vylezl asi 30-ti letý chlapík, který chtěl za hlavu 8 leva na noc. Tak jsme se šli nahoru podívat. Byli jsme mile překvapeni. Apartmán pro čtyři se záchodem a sprchou, kuchyňkou a balkónem s výhledem na moře. Paráda. Bereme!! Scházíme bágly, dáváme sprchu a pak jdeme omrknout místní večerní život.

Na doporučení pana domácího jsme šli do místní hospůdky. Bylo celkem plno. U dveří byl velký stůl, kde seděly dvě tetky. Tak jsme k nim zasedli. Jaká to náhoda. Tetky byly taky Češky, jedna dokonce ze Strakonic. Jak je ten svět malej.

Začali jsme si s nima povídat. Jedna z nich v Bulharsku pracovala v padesátých letech, tak měla co vyprávět. Byla s nima sranda. Taky nám doporučili co jíst. Dali jsme si kebab a kebabčata, zapili rakií a pár Kamenicema (všema co tam měli – asi nejsou zvyklí na český způsob konzumace piva). Tak jsme zaplatili a šli chrnět.

4.den  - Obzor – 15.9.2003

Vstávali jsme asi v 9h. Dnes si dáme odpočinkový den. Bydlení máme pohodový, městečko je klidný, s lepším počasím by to byla idylka. Vaříme polívku z pytlíku a pak jdeme na procházku na pláž. Zdálo se, že je již celkem teplo, tak jsem se Šolíkem vlítnul do moře. Ha ha, zdání klame, kosa jak blázen, hned jsme byli venku. Radši počkáme až bude opravdový teplo. Z pláže jdeme do městečka a na oběd a pak opět k moři.

Natrhali jsme něco čerstvých fíků. Mňamina. Chtěli jsme si dát jeden Kamínek u bárku na pláži, ale nikdo se neměl k tomu aby nás obsloužil, tak jsme šli pryč. Večer jsme si dali dvouhodinovou odpočinkovou siestu a pak do hospůdky na večeři, jako jsme byli včera. Po jídle hned odcházíme a výčepní se nám směje, že dnes nepijeme. No to víš hochu, jsme na dovolenej, to se nedá furt jen sedět v hospodě a lejt. Dobrou noc.

5.den – Nesebǎr – 16.9.2003

Ráno jsme vstali, udělali si snídani, sbalili věci a šli na zastávku se podívat jak se dostanem dál, do Nesebǎru.

Autobus měl jet až asi za hodinu a půl nebo za dvě, tak jsme se šli optat taxikářů. Chtěli za cestu do Nesebǎru 45 leva. Asi to nedělali s cenami tak jako Nikolaj ve Varně. Zašli jsme na čaj do přilehlé restaurace. Za chvilku přijel minibus, ale měl již plno. Tak dál sedíme a čekáme. Najednou se objevil Nikolaj. Ten by nás vzal za 20 l, ale měl v autě nějaký Finy. Tak jsme čekali dál. Přijel další minibus, měl pro nás místo a chtěl 4 leva na hlavu. OK. Jedeme.

Když jsme se blížili k Nesebǎru naskýtal se nádherný pohled na poloostrovní městečko. Na poloostrově je položena pouze stará část Nesebǎru spojená úzkou úžinou s pevninou. Nesebǎr sloužil dříve za dob řeckých a římských jako prosperující přístav. Největšího rozmachu se však dočkal na počátku byzantské éry. Tehdy se stal zastávkou pro lodě plující mezi Cařihradem a ústím Dunaje.

Dnes je to nejkomerčnější a nejpropagovanější místo na černomořském pobřeží. Je tu k vidění dřevěná architektura 19. století a unikátní sbírka středověkých kostelů. Je to krásné místo, ale plné lidí a krámu s kýčovitými suvenýry. A to je konec sezóny. Jak to tu musí bejt napráskaný když je v sezóně a krásný počasí?!!

Vylezli jsme z minibusu a šli se poohlédnout po nějakém ubytování. Záhy nás zastavuje tetka, která mluví i trochu česky, prý byla v devadesátém v Praze, a nabízí nám ubytování za 12 leva na osobu. Bereme. Sice nic moc, 4 postele narvaný v jednom pokoji, s malým balkónem a nic moc sociálním zařízením, ale na jednu noc to postačí.

Vydali jsme se cestou při břehu okolo poloostrova, až jsme došli k úžině. Odtud je vidět tři kilometry vzdálený multigiga turistický komplex hotelů a pláží Slunečné pobřeží. Jdeme se také podívat k větrnému mlýnu. Máme hlad tak zapadáme do první restošky kterou najdeme. Je to takový samoobslužný bufet. Se Sedlim jsme si dali nějakou mořskou rybku – dobrá. Šolík a Alča si dali smaženej sýr, kterej v sobě měl snad litr oleje. Fuj.

Potom jsme prošli trhy, nakoupili nějaké koření a vydali se na prohlídku starého města. Hned u vstupu nás vítají zbytky hradeb, které ve starověku Nesebǎr chránily. Procházíme uličkami okolo kostela Krista Pantokratora, pěkného kostela svatého Jana Křtitele, v němž je umělecká galerie.

Jen tak bloumáme uličkami. Nacházíme českou hospodu se Staropramenem. A jsme doma! Majitel okamžitě poznal, že jsme češi a zve nás, abychom se posadili a popili. Mluví dobře česky. Aby ne. Přes sezónu dělá v Bulharsku a přes zimu v Hradci Králové. Dáváme pivko, docela drahé, na naše zhruba 40,-. Dopijeme a jdeme dál. Za nějaký čas máme projité celé staré město. Jsme celkem uťapkaný tak sedáme do zahradní restaurace na pívo. Rozhodli jsme otestovat pivo Burgas. Varování pro ty, což ho chtějí taky testovat: NEPÍT !!

Začíná být docela zima tak se jdeme přiobléct a razíme vstříc dalším kulturním i nekulturním zážitkům. Našli jsme hospodu, která avizovala že je non stop. To nám vyhovuje. Rozhodli jsme se dát si víno – Medvědí krev, velice chutné, ale pivo je pivo. K vedlejšímu stolu přisedá místní omladina. Neustále něco jedí, popíjí námi neidentifikovatelné drinky a zaujatě koukají na fotbal v televizi. Zanedlouho se s nimi dáváme do řeči. Povídáme si o fotbalu, teda spíše oni povídají a my krčíme neznalecky rameny, protože fotbal přeci jen není naše parketa. Ptáme se jaký ostrý pití se tady pije. Doporučili nám mix ouzo + zelená. Tak si to dáme a celou decku vyexujem. Od vedlejšího stolu se jen ozve vystrašené varující NOOOOOOOOUU!! Pozdě. Nejme zvyklí se s tím mazlit. Nevím, jestli to Bulhary tak vystrašilo, ale během minuty se zvedli a odešli z hospody. Za chvíli si k nám přisedá podnapilý mořský vlk. Mluvíme s ním lámanou češtino-slovenštino-bulharštino-ruštino-němčino-angličtinou, ale domluvíme se. Nic rozumného z něj však nevypadlo, pouze nám koupil ultra silný kafe. Asi ve dvě v noci hospoda zavírá. Nonstop jak má být, jen co je pravda. Zvedáme se tedy a úzkými uličkami jdeme k tetce se vyspat.

6.den – Burgas, Sozopol – 17.9.2003

Ráno jsme vstali, sbalili věci a šli na autobus do Burgasu, který stál 2,40 leva na osobu. V Burgasu jsme si dali batohy do úschovny a šli na vlakové nádraží, které je hned vedle, vyřídit si rezervaci na lehátka na cestu zpět. Lehátka ze Sofie do Budapešti nás stála 20 leva na osobu.

Pak jsme se vydali na prohlídku města. Společenský a obchodní život se v Burgasu točí kolem ulice Alexandrovska, dlouhého bulváru, který se táhne z jihu na sever napříč celým městem. Rušná ulice plná mladých lidí (asi záškoláci), obchůdků, restaurací, kaváren, pouličních prodejců se vším možným.

Uprostřed bulváru se nachází rozlehlé náměstí s fontánou a mramorovým Památníkem sovětské války. Na náměstí je také Burgaská svobodná univerzita. Je to první bulharská vysoká škola financovaná ze soukromých zdrojů.

Od náměstí směrem na sever je bulvár klidnější stromová alej. Jdeme ještě kus, kupujeme vařenou kukuřici a otáčíme se zpět a jdeme směrem k bulváru Aleko Bogorodi, další společenské tepně města, na kterém se nachází malý Arménský kostel.

Bulvár končí nedaleko atraktivních a dobře udržovaných mořských zahrad. Z terasy je krásný výhled na moře. Odsud po schodech lze slézt k dlouhé městské písečné pláži. My však chtěli pokračovat za včasu z Burgasu dále na jih, tak jsme se nezdržovali a městskými zahradami došli zpět až na nádraží.

V 15:30 odjíždíme autobusem do Sozopolu za 2,10 leva. Opět je krásný výhled po cestě na moře i na poloostrovní rybářské městečko Sozopol. Vystupujeme na autobusovém nádraží na ulici Han Krum. Sedli s Alčou na místě hlídají batohy a já se Šolíkem jdeme hledat ubytování.

Ubytovací agentury, které jsou uvedeny v průvodci, jsou samozřejmě zavřeny. Letos již nadobro. Tak jdeme směrem nahoru od starého města a poptáváme se na ubytování. Buď nám nikdo neotvírá, mají plno nebo je to příliš drahé. Tak hledáme dál, až uvidíme ceduli poukazující na turistickou agenturu. Tam jsme sehnali parádní bydlení za 10 leva na noc. Měli jsme štěstí, zrovna se odtud vystěhoval autobus Slováků a bylo tedy volno. Navíc se nám počasí umoudřilo.

Jdeme pro naše hlídače, ubytováváme se (tzn. hodíme bágly do rohu) a jdeme ven. Na trhu jsme koupili nějaké jídlo a pití a jdeme zpátky. Po jídle se vydáváme na krátkou večerní procházku k pláži a pak rovnou do hajan.

7.den – Sozopol – 18.9.2003

Ráno jsme se vydali na trh pro něco zeleniny a chleba k naší výborné gulášové polévce z pytlíku. Po snídani jsme si šli prohlédnout staré město kromě Aleny, která se šla smažit na pláž a balit bohatý cizince.

Během dvou hodin jsme měli staré město projité celé. Opět úzké uličky plné prodejců kýčovitých suvenýrů, restaurací a kaváren. Staré město je plné starobylých dřevěných domů, jejichž horní obytné patro přesahuje spodek o tolik, že se dva naproti stojící domy téměř dotýkají.

Na konci poloostrova se nám naskýtá pohled na pevnost, a ostrov Sveti Kirik, kde kotví dělové čluny. Odtud jdeme k první pláži, která je v ohybu krytého zálivu. V místním bárku si dáváme Kamenicu, pozorujeme lidi na pláži (zejména ženy). Pak jdeme k jižní pláži, kde se koupeme a za chvilku setkáváme i s posledním členem expedice. Zbytek dne trávíme na pláži, kde také stavíme panáka z písku v životní velikosti (původně jsme sice chtěli postavit hrad, ale nějak nám to nevyšlo). Večer jdeme do restaurace na večeři a na pivo. Procházíme se městem a testujeme místní putyky, až jsme se dostali na jakési disko, děs běs, co nejdříve mizíme pryč.

8.den – Sozopol – 19.9.2003

Dnes jsme vstávali okolo poledního. Stále se nám nechtělo odjet, tak jsme si dali opět další odpočinkový den, který jsme strávili na pláži. Večer jsme se přemístili do restaurace na jídlo a pivo. Čas nám velice rychle ubíhal a pohledem na nebe zjišťujeme, že začíná svítat. Jdeme východ pozorovat na pláž. Krásně barevné nebe, ale slunce je stále zahaleno mraky. Jsme ospalý a nechce se nám už čekat, tak si jdeme radši lehnout, než čumákovat na pláži na slunce, které stejně vyleze i zítra.

9.den – Sozopol – 20.9.2003

Dnes vstáváme dokonce až ve dvě hodiny odpoledne. Trávíme tedy den podobně jako včera, akorát jdeme spát podstatně dříve s tím, že si zítra uděláme výlet na jih.

10.den – Smokinite – 21.9.2003

Dnes jsme se chtěli jet podívat směrem na jih do Primorska, Kitenu nebo Careva. Přišli jsme tedy na autobusové nádraží a po krátkém domlouvání s pani na informacích jsme zjistili, že dnes na jih žádný autobus nejde. Nevíme zda to bylo tím, že je neděle, nebo prostě odtud na jih nejezdí nikdy nic. Taxík nepřipadal v úvahu a tak jsme se vydali pěšky při pobřeží. Na konci městečka jsme uviděli u silnice jakési archeologické naleziště, nikdo tu však momentálně nic nenalézal.

Po cestě se nám naskýtal krásný pohled na poloostrov, na němž se Sozopol nachází. Cesta byla parádní, i když bylo poměrně velké horko. Toho využíval místní hadí domorodec, který se vyhříval na asfaltu. Alča měla z něho děsnej strach že jí kousne. Asi po hodině cesty jsme uhnuli ze silnice směrem k pobřeží. Prodrali jsme se úzkou pěšinkou mezi keři až ke skalnatému břehu. Pár místních rybářů zde chytalo ryby. My jsme pozorovali ve vodě medúzu, sasanky a ostatní havěť. Šolík se vykoupal, chvilku jsme ještě poseděli na skalách a pak jsme se vydali opět na cestu.

Po chvíli se nám otevřel výhled na krásnou dlouhou pláž kempu Smokinite. Když jsme na ní přišli, už se nám tak pěkná nezdála. Nepříjemně to tam zavánělo, moře bylo mělké do půl pasu až bůhví kam a vlny žádný, takže celkem nuda. Přilehlý ubytovací a restaurační komplex působil dost opuštěným dojmem. Ještě chvíli jsme se povalovali po pláži a pak jsme se vydali stejnou cestou zpět. Byli jsme již dost hladový tak jsme se zasytili aspoň na cestu fíky, které rostly všude u cesty.

Uťapkaný, hladový, žíznivý a rozpálení od sluníčka jsme dorazili zpět do Sozopolu. Zašli jsme hned na jídlo a pivo do restaurace. Pak jsme šli příjemně unaveni spát.

11.den – Plovdiv – 22.9.2003

Ráno vstáváme po sedmé hodině, balíme věci a jdeme na autobusák.Za chvíli nám jede autobus do Burgasu. V Burgasu jsme přesedlali na vlak směr Plovdiv za 7,90 leva. Zhruba za 4 hodiny jsme na místě. Na nádraží nám lidé nabízejí ubytování. S jednou babčou se domlouváme jdeme k ní. Bydlí v paneláku téměř v centru. U domu nám ukazuje parte svého manžela, který zemřel před měsícem. V bytě nám ukazuje místnost kde budeme spát. Jsou tam jen tři postele tak se ptáme kde je čtvrtá. Ona povídá, že my tři kluci budeme spát v této místnosti a Alča s babčou v ložnici v posteli jejího zesnulého manžela. Alča se jen zhrozí a říká že takhle teda ne! Domlouváme se s ní že se vyspíme všichni v jednej místnosti a cenu usmlouváváme na 7,5 leva na osobu.

Vydáváme se do města, nejdříve na jídlo a pak se jdeme okouknout město. Jdeme hlavním bulvárem plným procházejících se lidí, až dojdeme do centra moderního Plovdivu, na betonové náměstí Centralen, jemuž dominuje pošta. Při opravách přilehlého hotelu byly objeveny pozůstatky římského fóra, jehož části mramorově dlážděného náměstí ve tvaru kolonády jsou vidět na snížené ploše přímo před hotelem Trimontium Princess.

Z náměstí Centralen se vydáváme do starého Plovdivu. Je to změť uliček. Podle mapy v průvodci se nedá vůbec orientovat tak prostě jen tak bloumáme a řídíme se turistickými ukazateli. K vidění je toho spousta, několik kostelů, domy významných obyvatel Plovdivu, muzea (Apteka Hipokrat – lékárnické muzeum, muzeum ikon, Etnografické muzeum), domy vystavěny v obrozenecké architektuře, římské divadlo odkud je krásný výhled na pohoří Rodopy, ale přímo do divadla se nedostaneme, platí se vstup 3 leva, tak jen koukáme skrz plot, fotíme a pak pokračujeme dál. Vydali jsme se ke zbytkům pevnosti Nebet Tepe. Na zdech vysedávají místní mládežníci, kecají a koukají na město. My se díváme na západ slunce nad městem a vydáváme se na cestu zpět.

Došli jsme opět na nám. Centralen, kde je poblíž velmi rušno. Máme štěstí, zrovna jsou zde pivní slavnosti. Kupujeme pivko a jdeme se podívat za živou muzikou. Byl to děs. Totálně nudná a ubohá populární hudba v podání dvou zpěvaček a jednoho zpěváka,kterou Bulhaři neskutečně žrali. Otáčíme se a jdeme zpátky na náměstí, chvilku posedíme, popijeme a pak odcházíme. Snažíme se ještě nalézt Imaret džamija. Po asi dvacetiminutovém hledání jej najdeme. Není ale příliš dobře osvětlen, takže pohled nic moc. Půjdeme se na něj podívat ještě ráno před odjezdem do Sofie.

12.den – Sofia – 23.9.2003

Ráno vstáváme v 7 hodin a jdeme si vyfotit Imaret džamaja za světla. Pak se vydáváme na nádraží, kde zjišťujeme, že vlak do Sofie nám ujel těsně pře nosem. Další jede až před polednem. Dáváme batohy do úschovny (0,80 leva), kupujeme lístky na vlak za 5 leva jdeme se ještě podívat do města a nasnídat. Jenže nasnídat se je problém, Bulhaři totiž snídají jen cigáro a kafe, a když mají hlad tak si dají ještě jedno cigáro. Našli jsme stánek kde dělají výborný gyros. Času máme ještě dost tak se vydáváme na prohlídku Džumaja džamiji, nebo-li páteční mešity. Je otevřena tak vcházíme dovnitř, musíme si sundat botky a čepice, ale fotit se smí a vstup je zdarma. Mešita byla postavena v druhé polovině 14. století. Podlaha je celá pokryta barevnými koberci, stěny vymalovány květinovými vzory, uprostřed mešity je fontána. Do kasičky dáváme almužnu a jdeme ven. Před mešitou na náměstí Džumaja je betonová jáma, která vystavuje pozůstatky římského stadionu. Okolo je spoustu stánků a kaváren.

Pak jdeme na poštu odeslat pohledy a zpět na nádraží. Procházíme uličkami, v kterých se nacházejí obchody se stejným zbožím. V jedné uličce jen boty, v další oblečení, v další jídlo, elektronika,…

Vlak odjíždí v 11:30 h. Po cestě je krásný výhled na pohoří Rodopy a Rila. Do Sofie přijíždíme v půl třetí. Batohy dáváme do úschovny a jdeme se zeptat do místní turistické kanceláře na ubytování a na výlet do Rilského kláštera. Za vše chtějí pro nás nepřijatelné peníze, tak jdeme pryč. Na informacích a ještě v jedné turistické kanceláři se ptáme na výlet do kláštera. Bohužel za jeden den je nemožné stihnout to ze Sofie a zpět. Docela nás to mrzí, ale bohužel už nemáme na to čas.

Vydáváme se do centra Sofie najít nějaké ubytování. Po pár minutách chůze uvidíme na starým oprýskaným domě ceduli Hotel „Kom“. Jdeme se podívat co je to zač, pod schody nás uvítal použitý kondom. Paráda, to bude asi pěkná všivárna. V prvním patře zvoníme. Otevře nám mladá holka a po kratší domluvě nám nabízí cenu 12,5 leva za noc. Jdeme se tedy podívat co to je zač. Byli jsme příjemně překvapeni, nově zrekonstruované pokoje s toaletou, sprchou, kuchyňkou a televizí. Není to zrovna to nejlevnější, ale bereme to. Je to blízko nádraží, což nám víc než vyhovuje.

Jdeme do města na jídlo a pak na noční prohlídku Sofie, koukáme na parádně osvětlený stranický dům a pak do hajan.

13.den – Sofia – 24.9.2003

Ráno vstáváme a vyrážíme do města. Máme ještě každý jeden lístek na tramvaj ze včerejška tak sedáme na blind do první, která přijede. Jedeme několik zastávek a vystupujeme. Ulicemi procházíme směrem k centru, po cestě si dáváme něco k snídani.

Procházíme bulvárem Knjaginja Marija Luiza okolo mešity Banja Baši ke kostelu Světa Petka Samardžijska. Pak k rotundě Sveti Georgi postavené z červených cihel. Hned za rotundou jsou k vidění zbytky památek z dob Římanů. Odtud procházíme městskými zahradami až k Národnímu divadlu Ivana Vazova, pěkné neoklasicistické budově. Pak se vydáváme k Ruskému kostelu s pěti pozlacenými kopulemi a smaragdově zelenou věží. Nedaleko odtud se nachází dominantní kostel Alexandra Něvského. Je to velkolepá stavba s vyboulenými kopulemi a polokoulemi, třpytícími se osmnácti librami lístkového zlata.

Odtud se vydáváme projít trhy, kde se dá sehnat snad všechno. Jediné co si chceme koupit jsou grilované papriky, ale ty nám nechtějí z neznámého důvodu prodat. Procházíme okolo Sofijské synagogy zpět směrem k náměstí Světa Nedelija. V marketu utrácíme skoro poslední leva za jídlo na cestu domu a úplně poslední peníze necháváme v hospodě za pivo a jdeme spát.

14.den – odjezd ze Sofie – 25.9.2003

Ráno vstáváme před sedmou hodinou, balíme všechny věci a jdeme na nádraží. V 8:30 nám odjíždí vlak do Budapešti. Po malém zmatkování jsme našli náš vagón, lístky s místenkami jsme odevzdali průvodčímu a zalezli do kupé. Paráda, mnohem víc místa než v tom, v kterém jsme jeli sem. Po cestě ze Sofie na hranice s Rumunskem je nádherný výhled na hory. Ve vlaku s námi cestuje pouze jeden Belgičan, jinak nikdo. Na hranicích je vše bez problémů. Poklidnou cestu narušilo jen pár hlučných němců, kteří nastoupili v Bukurešti. Čas si krátíme hraním karet, ale už nás to taky nebaví tak jdeme spát.

15.den – Budapešť, příjezd do Prahy – 26.9.2003

Brzy ráno jsme byli na hranicích mezi Rumunskem a Maďarskem. Zde vše proběhlo bez problémů. Pozdravili jsme beznohý psy, který jsme viděli i při cestě do Bulharska. V Budapešti jsme byli okolo poledního. Máme asi hodinu a půl než nám pojede vlak do Prahy. Před nádražím ještě kupujeme něco k jídlu a pití, chvíli posedíme a pak jdeme do vlaku.

V Bratislavě si k nám přisedl opilý mladík, který se právě vracel z vojny, chvíli s námi porozprávěl, dal nám napít vodky z Tesca a pak usnul.

Cesta už nám tolik neubíhala, ale přečkali jsme. Asi v půl deváté večer jsme zastavili na hlavním nádraží v Praze. Teď se jen již dostat do Blatné, respektive k Datlovi J. No a to je vše.